Včela medonosná je rozšířena v současné době po celém světě. Ve Švédsku proniká vysoko na sever až k 64. stupni severní šířky, ve Finsku k 61., na Sibiři až k 51. Není však ve všech místech svého nynějšího rozšíření původním druhem. Během geografického vývoje Země vzniklo mnoho ras včely medonosné, které byly optimálně přizpůsobeny podmínkám okolí.

Středoevropská tmavá nebo severská včela (Apis melliferra melliferra) Je blízká příbuzná severoafrické tuniské včely, z oblasti původního rozšíření v jihozápadní Evropě se zvolna rozšířila do celé západní, severní a střední Evropy a přes severní Rusko a Sibiř až k Tichému oceánu. V západní Evropě byla postupně zatlačena včelou italskou (vlaškou), ve střední Evropě včelou kraňskou. Jedná se o poměrně velkou včelu s tmavým až leskle černým zabarvením a spíše řídkým ochlupením zadečku. Včela tmavá vytváří středně velká včelstva. Jarní rozvoj má pomalý, zato v létě udržuje dlouho plodování na maximu. Přezimující včelstva jsou proto silná. Nápadný je sklon k rojení, neklidné sezení na plástech tzv. rozbíhavost a někdy velmi silná bodavost. Ve Švýcarsku byl dlouhá léta udržován a chován kmen této tmavé včely známý jako "Nigra", který vyniká velkou životností, odolností vůči počasí a chladu, ale i enormním sklonem k rojení. Typická včela Lüneburských vřesovišť, zvaná rovněž včela holandská, se časem vyvinula díky způsobu včelaření na vřesovištích. Vzhledem k její neovladatelné rojivosti a bodavosti je mimo oblasti s vřesovou snůškou nepoužitelná. Přezimované včelstvo se někdy rojí až šestkrát, přičemž prvoroj se ještě jednou vyrojí jako tzv. vřesový roj. Příčinou je intenzivní plodování po celé léto až do květu vřesu.

Italská včela (Apis mellifera ligustica) Italská včela (vlaška) pochází z Apeninského poloostrova. Poznávacím znakem je žluté zbarvení zadečku s jedním až třemi žlutými kroužky. Toto žluté zbarvení má ale hodně odstínů, od velmi světlého až po téměř žlutohnědý. Tělo pokrývají stejně "žluté" chloupky. Jarní rozvoj je průměrný, letní včelstvo je ale velmi silné a ploduje dlouho až do pozdního podzimu, v teplejších krajinách dokonce přes celou zimu. K přezimování potřebuje silné včelstvo, z čehož plyne velká spotřeba krmiva. Rojivost je u této včely malá. Na plástech sedí klidně a není bodavá. Výrazný je její sklon k loupežení a její silné zalétávání. Na rozdíl od jiných ras neoznamuje blízkou pastvu kruhovým, ale "srpovitým" tancem. Při její mnohdy malé odolnosti vůči chladu má v drsnějších krajinách problémy s přezimováním. Italská včela je přizpůsobená na dlouhotrvající snůšky a mírné zimní měsíce. S většími nebo menšími úspěchy se ji včelaři opakovaně pokoušejí chovat i mimo její původní oblast.

Včela korutanská neboli kraňka (Apis mellifera carnica ) Původním územím, na kterém kraňka žila, byly jihovýchodní Alpy, severní Balkán a oblast Dunaje. Je to středně velká až štíhlá včela s tmavým zabarvením, hustým ochlupením a širokými, nápadnými, šedými plstnatými pásky na zadečku. To vedlo k jejímu přízvisku "šedá carnica". Na rozdíl od dříve uvedených ras se kraňka vyznačuje rychlým jarním rozvojem avšak na vrcholu léta, někdy již začátkem léta plodování klesá. Nápadné je přezimování početně slabých včelstev s malým množstvím potravy. Křivka jarního rozvoje je strmá. Mnohdy výrazná rojivost, zejména u nedostatečně prošlechtěných kmenů a její reakce na různé okolní podmínky (např. snížené plodování při dlouhodobě nepříznivém letním počasí), vyvolává v ekonomicky vedených provozech často problémy. Při včelaření ze záliby je to dobře použitelná včela. Je nutno vyzvednout její dobré sezení na plástech (nerozbíhavost) a mírnost. Tyto vlastnosti byly důvodem, proč se ve střední Evropě, zejména po 2. světové válce, tak rozšířila a v podstatě nahradila bodavé kmeny černé rasy. Strmá křivka jarního rozvoje předurčuje kraňku jako včelu pro časnou jarní snůšku. Díky intenzivnímu výběru a za pomoci umělého oplození byly vyšlechtěny kmeny splňující požadavky dnešních včelařů, zejména pokud jde o rojivost a plodování. Rozšíření této včely podporují i dodávky chovného materiálu z chovných stanic.

Včela medonosná je vývojově nejdokonalejší druh rodu včela i celé čeledi včelovitých. Je nejlépe přizpůsobena opylování, dává nejvyšší výnosy medu a nejlépe se hodí k chovu člověkem.

Na rozdíl od čmeláků, u kterých přezimuje pouze samička (matka), je u včely medonosné připravena na jaře populace složená z mnoha jedinců, připravená k přenosu pylu. Včelstvo, které dobře přezimuje, má asi 4.000 až 5.000 létavek. I když má matka čmeláka ve srovnání se včelou při opylování vyšší výkon, je tento nedostatek více než vyvážen počtem včel.

Ve srovnání s okem lidským nevidí včela na dálku ostře a má i odlišné vnímání barev. To, co člověk vidí zřetelně jako zářivou červeň, je pro včelu černé nebo tmavošedé. Ultrafialové barvy pro člověka neviditelné, dráždí oči včely nejvíce. Člověk rozliší mezi červenou a modrou asi 60 barevných odstínů, u včely je to málokdy více než dvanáct. Nejvýraznějšími barvami jsou pro včelu oranžová, žlutá, zelená, modrozelená, modrofialová a ultrafialová.

Tykadla

Jsou to dva volně pohyblivé přívěsky, přirostlé k čelní straně hlavy měkkou membránou, představující hlavní místo čichu. Reagují na pachové, chemické a mechanické podněty. Čich a hmat (na světle nezávislé smysly) jsou u včel velmi vyvinuté vzhledem k tomu, že se většina života včelstva odehrává ve tmě.

Nervový systém

Kvůli pevné vnější kostře se u včel vyvinuly zvláštní orgány reagující na nejmenší dotek nebo velmi malý tlak. Mnoho chloupků z jejího hustého ochlupení je napojeno na smyslové nervové buňky. Zvlášť velké množství jich je na tykadlech. Díky pohyblivosti smyslových chloupků vyvolá již sebemenší dotek, otřes nebo závan vzduchu na přilehlé nervové (smyslové) buňce podráždění s vysláním nervového vzruchu. Centrální nervový systém má jednoduchou stavbu, skládá se z mozku umístěného v dutině hlavy a z břišní nervové pásky, která probíhá po celé délce těla. Mozek je u dospělé včely složen z nadjícnové a podjícnové nervové zauzliny, podél břišní nervové pásky jsou dvě nervové zauzliny v hrudi a pět zauzlin v zadečku. Nervová vlákna vedou ke svalům nebo od periferních smyslových orgánů, které předávají zrakové, pachové nebo mechanické podněty do mozkových buněk, kde jsou zpracovány a předány do pohybových center v břišní nervové pásce.

Kusadla (mandibuly)

Jsou připevněna na hlavové schránce po obou stranách ústního otvoru. Jejich pohyb je zajišťován svalstvem. Dělnice je používají ke zpracovávání vosku, požívání pylu, ke kousání a všem ostatním činnostem v úlu, při kterých je potřebný párový uchopovací nebo hnětací orgán.

Včela jimi neprokousne slupku ovoce, jako jsou hroznové nebo jiné bobule. Matka má větší kusadla než dělnice. Vpředu na nich má ještě silný zub, kterým otevře víčko mateřské buňky (matečníku) jako "konzervu". V bezprostřední blízkosti kusadel (za čelní stěnou hlavy) je hornočelistní (kusadlová, mandibulární) žláza, která u dělnic vylučuje sekret ke změkčování vosku. Trubci tuto žlázu nemají. U matek je mimořádně vyvinutá, vylučuje mateří látku, která je ve velmi malém množství předávána na všechny jedince včelstva a způsobuje jeho soudržnost.

Mateří látka je exoferomon zprostředkující informaci o přítomnosti matky. Pokud mateří látka chybí, je k dispozici pouze v nedostatečném množství včelstvo již není s matkou a vlastním stavem "spokojeno". Podle Butlera. který tuto látku objevil v r. 1954, je u čerstvě vylíhnutých matek i matek přestárlých její produkce mizivá.

Sosák

Sosák je sacím orgánem, kterým může včela přijímat med, nektar, spadky (medovici), jinou potravu a vodu. Celý sosák je tvořen mnoha částmi, jednou z nich je jazyk. Podle včelí rasy kolísá délka sosáku od 5,9 do 6,9 mm.

Hltanové žlázy

Velikost a funkce hltanových žláz podléhá sezónní variabilitě a podmínkám života ve včelstvu. Žlázy jsou tvořeny dvěma podlouhlými hrozny malých váčků, které jsou složené do kliček na bočních stranách hlavové dutiny, jejich celková délka je dvojnásobkem délky celého těla včely. Mají je pouze dělnice a produkují mateří kašičku. Po vylíhnutí včely se žláza musí k produkci mateří kašičky vyvinout. Z toho důvodu musí včely konzumovat pyl. Když včela projde funkcí krmičky (po 12. dni věku), hltanové žlázy zakrní, jejich činnost může být v případě potřeby obnovena. Ve výjimečných případech jsou krmné žlázy plně vyvinuty i u starších včel. U zimních včel (přezimující včely) se hltanové žlázy plně vyvinou až po přezimování.

Hruď (hlavohruď)

V hrudi je centrum pohybového aparátu. Mohutné vnitřní svalstvo ovládá nohy, křídla, hlavu i zadeček. Pohyby svalů kontroluje nervový systém.

Nohy

3 páry nohou slouží k pohybu po pevné podložce i ke sbírání a transportu pylu. Každou nohu tvoří šest částí, které jsou vzájemně pohyblivě spojeny klouby. Pohyblivost jednotlivých kloubů je omezená, což je kompenzováno jejich velkým počtem a růzností směru pohybu. V kyčelním kloubu se každá noha může pohybovat pouze dopředu nebo dozadu. Klouby jsou mezi následujícími částmi nohy postaveny v různých úhlech s rozdílnými směry pohybu. Jednotlivé polohy částí nohy umožňují pohyb ve všech třech rovinách, což je důležité při sběru pylu a vytváření pylových rousků. Sběr pylu je usnadněn ochlupením nohou. Velký význam má čisticí orgán na prvním páru nohou. Je umístěn na patě bezprostředně pod kloubem a má tvar kruhového vyhloubení, které je na okrajích porostlé radiálně směrovanými silnými štětinkami. Důležitou opěrnou součástí čisticího orgánu je blanitý výčnělek na holeni. Tímto orgánem protahuje včela po každé návštěvě květu svoje tykadla, aby je zbavila prachu a pylu. Což je nutné pro udržení správné funkce čidel na tykadlech. Čištění je automatické, včela protahuje aparátem tykadla i v tom případě, že jsou zcela čistá.

Křídla

Kořeny obou párů křídel přisedají na bok středního a zadního segmentu hrudi. Křídla jsou spojena s hrudí klouby, které jsou na rozhraní hřbetních a bočních článků. Přední křídla jsou mnohem větší než zadní a mají bohatší žilkování. Obě křídla se mohou spojit, řadou háčků na předním okraji zadního křídla a záhybem na zadním okraji předního křídla, a kmitat společně. Včela může s křídly dělat různé pohyby. Díky pohyblivému uchycení na hrudi jimi může pohybovat nahoru a dolů, může jimi otáčet nebo je zkřížit či si je položit na tělo. Díky tomu může včela měnit směr (letět rovně, stoupat, klesat, opisovat křivky nebo kružnice) a rychlost letu, která je velmi ovlivněna zatížením včely (pylem, vodou, nebo i naplněným výkalovým vakem).

Včela, která letí za potravou, má kmitovou frekvenci kolem 250 za sekundu (250 Hz). Včela letící z pastvy má frekvenci poněkud nižší, asi 240 Hz. Je to zřejmě dáno hmotností nákladu. Bzukot podrážděné včely při bodnutí má frekvenci 285 Hz. Trubci vydávají tón s kmitočtem 207 Hz. Ten je nápadně hlubší než zvuk letu dělnic. Dosud nespářená matka má tón a tedy i rychlost kmitání křídel 253 Hz. Po oplození frekvence rychle klesá na hodnotu 226Hz. Za bezvětří dosahují včely rychlosti 8 m/sec., což odpovídá přesně 29km/hod. Při protivětru rychlost zvýší a s větrem "v zádech" ji patřičně sníží.

Zadeček

Zadeček je složen ze segmentů (článků), hřbetní jsou velké a břišní malé. Překrývají se jako střešní tašky zepředu dozadu a jsou vzájemně propojeny přeloženou membránou. Celý zadeček se může podélně i příčně zvětšit a stáhnout zpět. Když včela intenzivně dýchá můžeme tyto pohyby zřetelně vidět. S hrudí je zadeček spojen krátkou tenkou stopkou, proto se může včela volně pohybovat ve všech směrech. Svaly pro pohyb zadečku jsou pod posledním hrudním článkem. V zadečku jsou umístěny trávicí orgány s medovým váčkem, česlem, žaludkem a konečníkem, žihadlo s jedovým váčkem, dále voskové žlázy, vonná žláza, srdce, srdeční komory, tukové tělísko, dýchací systém rozmnožovací (pohlavní) orgány.

Trávicí orgány

Trávicí trubice začíná ústním otvorem na dolní straně hlavy. Za hltanem (schopným nasávání) pokračuje dlouhý úzký jícen procházející krkem, hrudí a zadečkovou stopkou do medového váčku, který je umístěn v přední části zadečku. Česlem prochází potrava do žaludku (tzv. střední střevo). Posledními částmi trávicí soustavy je tenké střevo a vakovitý konečník (výkalový vak), který vyúsťuje řitním otvorem umístěným mezi žihadlem a posledním hřbetním článkem zadečku.

Medový váček, česlo

Medový váček (rozšířená trávicí trubice) je hruškovitý orgán, velmi pružný, zcela naplněný má objem 50 až 60 mm³ a jeho hmotnost je 40 až 70 mg. Do úlu včela přináší ve váčku uložený nektar, medovici, krmivo a vodu, část nákladu spotřebuje k úhradě energie potřebné k vyhledávání potravy. Česlo plní úlohu regulačního uzávěru mezi medovým váčkem a žaludkem. Tvoří je kalich směřující do medového váčku složený ze čtyř chlopní. Umožňuje pohyb potravy z váčku do žaludku, ale ne naopak. Tímto způsobem se v těle včely přesně odděluje to, co bude stráveno a spotřebováno, od toho, co bude po inverzi uloženo do plástu.

Žaludek

Buňky žaludečních stěn, jejichž plocha je zvětšena mnoha příčnými řasami, vylučují trávicí šťávy. Zpracované živiny pronikají peritrofickou membránou žaludeční stěny a dostávají přímo do hemolymfy včely. V tenkém střevě a konečníku se absorbuje především voda ze střevního obsahu a vylučují zbytky. Rektální žlázy vyrovnávají v těle včely bilanci vody a soly, přisuzuje se jim vylučování sekretu sloužícího ke konzervaci výkalu tlumením rozvoje hnilobných bakterií. V místě spojení mezi žaludkem a tenkým střevem ústí do trávicí trubice několik tenkých trubiček - Malpighiho orgány (obdoba ledvin), které jako vylučovací orgány zajišťují odstraňování nežádoucích produktů výměny látkové a solí z hemolymfy. Pronikají v podstatě celým zadečkem a mají bezprostřední kontakt s volně proudící hemolymfou. Odpadní látky vznikající při výměně látkové jsou vyprazdňovány do tlustého střeva a jsou odváděny společně s výkaly.

Konečník (výkalový vak)

Zde se shromažďují veškeré odpadní produkty vznikající při výměně látkové a nestravitelné části potravy. Má velký význam za déle trvajících dešťů v létě a v bezletovém období v zimě. Výkalový vak musí být velmi roztažitelný (po dlouhém zimním období muže vyplňovat větší část zadečku).

Žihadlo s jedovým váčkem

Vlastní žihadlo tvoří dvě souběžné, do špičky protažené štětinky, které mají na konci zpětné háčky. Součástí žihadla je chitinizovaný žihadlový bodec. V klidové poloze je žihadlo zataženo v žihadlové komoře, která je umístěna na konci zadečku. Se zadečkem je spojeno prostřednictvím stigmálních destiček (mají dýchací otvory) a jejich svalstva. K žihadlu funkčně patří jedový váček a jedová žláza. Při bodnutí se špička zadečku ohne prudce dolů a činností svalů zesílenou pákovým efektem se z žihadlové komory vysune žihadlo. Žihadlo je vtaženo do kůže postupným vsouváním dvou žihadlových štětin se zpětnými háčky. Štětiny současně zatahují do rány i bodec žihadla až po jeho rozšířenou část, přitom je pomocí štětin vpraven včelí jed z jedového váčku do rány. Prudkým pohybem zadečku se včela snaží zapíchnout špičku žihadla do kůže. Po proniknutí žihadla zrohovatělým povrchem pokožky zakotví včela v kůži pomocí zpětných háčku žihadlovou štětinu. Střídavým pohybem svalů vtahuje žihadlo hlouběji do kůže, až pevně drží. Díky zpětným háčkům nemůže včela žihadlo vytáhnout, takže si při odlétnutí vytrhne z těla jedový vaček i s jedovou žlázou a nervy. Při pozorování zapíchnutého žihadla jsou zřetelně vidět jeho stahovací pohyby. Při bodnutí utrpí včela-dělnice těžké vnitřní zranění, na které potom asi během jednoho dne uhyne. Včela má žihadlo na to, aby se bránila proti jinému hmyzu, v takovém případě o žihadlo (a život) nepřijde, protože na rozdíl od kůže člověka (savce) je z těla hmyzu vytáhnout může. Při bodnutí hmyzu nedochází k pevnému sevření štětin s háčky. Žihadlo matky je poněkud delší; štětinky a zpětné háčky jsou méně vyvinuty. Zpětné háčky jsou pouze tři, matky používají žihadlo jako kladélko ke kladení vajíček a vyjímečně k usmrcení konkurenčních matek (po použití matka o žihadlo nepřijde). Trubci žihadlo nemají.

Žlázy voskové

Jsou umístěny v párech na břišní straně posledních čtyř článku zadečku včely, a to na vnitřní straně tzv. voskových zrcátek. Voskové žlázy jsou specializované oblasti kožních buněk. V období tvorby vosku se značně vyvinou do výšky a dostanou žláznatou strukturu. Vosk v tekutém stavu vytéká jemnými póry ve voskových zrcátkách ven a tuhne v prostoru mezi zrcátky a břišními články. Odtud včela setře malé plátky vosku zadní nohou, požvýká je kusadly a dále zpracovává. Po skončení činnosti voskové žlázy degenerují.

Vonná žláza

Je na vnitřní straně sedmé hřbetní šupiny. Lze ji najít dle hladkého nad žlázou ležícího vyklenutí, které je vidět, zejména když včela "větrá" (signalizuje) při sklopeném posledním zadečkovém článku, když celý zadeček je nadzvednutý. Rozptylovaný sekret je feromon umožňující včelám rozlišit vůni obyvatel úlu od cizích včel.

Srdce, srdeční komory

V celém těle má včela pouze jeden oběhový orgán (srdce), tenká trubička vede podél celé hřbetní strany zadečku, stopkou prochází do hrudi a dále do hlavy, kde se otvírá. Část uložená v zadečku je označována jako vlastní srdce. Část v hrudi je aorta. Srdce má po stranách 5 párů štěrbin, kterými je hemolymfa nasávána, odtud proudí do hlavy. Potom proudí volně zpět, omývá všechny orgány a zásobuje je potřebnými živinami. Včelí hemolymfa má nevýraznou jantarově žlutou barvu.

Tukové tělísko

Ve včelím zadečku jsou roztroušené nepravidelné masy jemné, obvykle bílé tkáně. Tvoří ji velký počet řídce nakupených buněk (tukové buňky nebo tukové tělísko). Slouží jako rezervní tkáň k ukládání živin, které může včela v daném okamžiku postrádat. Dospělá včela ukládá do tělíska přebytečné látky z hemolymfy Mladé včely vytvářejí v prvním týdnu života tělísko, které obsahuje zásoby tuku a bílkovin. Zvlášť výrazné je to u včel, které se vylíhly v pozdním létě nebo na podzim a nemusí se již starat o plod. Jejich enormně velké tělísko s vysokým obsahem tuku a bílkovin (tukově-bílkovinné tělísko), které se jim vytváří po spotřebování nadměrného množství pylu, jim umožňuje krmení prvního jarního plodu.

Dýchací systém

Kysličník uhličitý musí být jako odpadní látka z těla odváděn. Včely mají rozvětvený systém vzdušnic (trachejí), které přivádějí kyslík (vzduch) z vnějšku přímo ke všem tkáním a orgánům uvnitř těla. Krvomíza (hemolymfa) odebírá pouze tolik kyslíku, kolik ho sama spotřebuje. Vzdušnicový systém je velmi rozvětvený, jeho součástí jsou tenkostěnné vzdušné vaky, kterých má včela hodně. Největší jsou v zadečku, menší v hrudi, hlavě a i v nohách. Když včela nemůže naplnit vzduchem velké vzduchové váčky (například přeplněním výkalových vaků), nemůže létat. S okolní atmosférou jsou vzdušnice propojeny dýchacími otvůrky (stigmaty). Tři páry takových stigmat má včela na hrudi, sedm na zadečku. Zvláštní uzávěrný mechanizmus reguluje proudění vzduchu dovnitř a ven. Stigmata jsou kromě toho chráněna hustými chloupky.

Pohlavní orgány matky

Dva velké vaječníky hruškovitého tvaru, které obsahují zárodečné buňky, jsou složeny z asi 180 těsně vedle sebe srovnaných vaječných rourek. V nich probíhají všechny etapy vývoje vajíčka až do oplození. Vaječné rourky ústí přes vejcovody do pochvy. Poblíž pochvy je kulovitý útvar semenný váček se spermiemi, které získala matka při páření.

Pohlavní orgány trubce

Pohlavní orgány trubce mají tři části. Varlata, ve kterých se vyvíjejí spermie, tvoří jeden pár plochých tělísek, leží vpředu po stranách zadečku a u čerstvě vylíhnutého trubce jsou asi 5 mm dlouhá. U pohlavně zralého trubce se spermie přesunou chámovodem do lahvovitého chámového váčku, kde jsou uloženy až do doby páření. Chámový váček je propojen s penisem přes hlenovou žlázu a dlouhý vstřikovací (ejakulační) kanálek. Při páření je penis vychlípen ven. Semeno je při páření vytlačeno rychlým stahem svalů chámového váčku přes hlenovou žlázu do vstřikovacího kanálku a vysunutého penisu a vystříknuto ven. Vychlípení penisu má za následek trubcovu smrt.